Myslivecká magie v základní škole: Jak jsem dětem představil krásu vábení

Už je to téměř tři roky od ukončení mé povinné školní docházky na ZŠ Starý Jičín. Jelikož se aktivně věnuji myslivecké pedagogice v mysliveckém kroužku a hlavně vábení, byl návrat do mé bývalé základní školy jasnou volbou. Seznámit děti s myslivostí a povědět jim o její snad nejkrásnější části – vábení – jsem si prostě nemohl nechat ujít.

Původně jsem si myslel, že mě bude čekat jen pár tříd prvního stupně. Když mi ale bylo řečeno, že má zájem celý první stupeň, nešlo udělat nic jiného než tuto výzvu přijmout. Můj rozvrh vypadal tak, že jsem v kuse přednášel od rána až do oběda dva dny za sebou. Pro žáka třetího ročníku střední školy to bylo docela náročné. 

Pokud přednáším na jakékoliv podobné téma, nerad to dělám mechanicky jako podle scénáře. Spíše se snažím vést diskuzi. Tento způsob je mnohem zajímavější, jelikož se všichni dozví to, co je zajímá. Obzvláště u mladších dětí, které se snadno začnou nudit, je toto důležité. Proto jsem nemohl doma nechat mou kouzelnou brašnu, která je plná vábniček všeho druhu.

Pokusil jsem se ukázat vábení co nejzajímavěji. Představil jsem dětem základní vábničky imitující nejběžnější hlasy. Jmenovitě bych tam zařadil vábničky na zvěř srnčí, černou a také na lišky, takže myškovačka a vřeštidlo, a nakonec daněk s jelenem. K doplnění jsem si přibral spoustu pomůcek a dva balabány, a to holuba s kachnou. Jako takovou lahůdku jsem přinesl pírko z mého prvního uloveného zajíce.

Děti z nižších ročníků byly zvídavé, ale spíše se styděly. Naopak, když jsem se dostal ke čtvrtému a pátému ročníku, bylo to opravdu o kolektivu. Některé třídy mě dokázaly tak nakopnout, že bych v jejich třídě byl schopen přednášet mnohem déle. A některé byly trochu divočejší. Co musím podotknout, je, že se všem líbilo určování věku muflona pomocí vrubování. Taky jsme si vyzkoušeli jednu z disciplín mistrovství republiky ve vábení ostatních druhů zvěře, a to prase na krmelišti.

Co říci závěrem? Ony dva dny jsem si neskutečně užil. Jen mě to utvrdilo v tom, že základka na Starém Jičíně je opravdu jedna z nejlepších, ať už díky učitelům, nebo dětem. A ta zkušenost, jaké to je být na druhé straně barikády, stála za to. Hlavně doufám, že se mi tímto článkem podaří motivovat co nejvíce myslivců, potažmo vábičů, ke stejným činům. Nesmíme zapomenout na jednu věc – děti jsou naše budoucnost. Pokud nebudeme mezi nimi dělat osvětu, naše myslivecká základna bude strmě klesat, čehož se opravdu nechci dožít. Tak, přátelé, s chutí do toho. A na závěr: MYSLIVOSTI, VÁBENÍ A KROUŽKŮM ZDAR!